O nás

Nejsme nijak velká chovatelská stanice, preferujeme domácí pohodu a spokojený život kočiček u nás. Máme pouze dvě chovné kočičky, které nezavíráme a neuznáváme odchov v klecích. Máme kočičky proto, aby s námi byly a mohly jsme si užívat společně strávené chvíle pohody a radosti.

Jak to všechno začalo
Začínali jsme se společným bydlením se zvířátky tak, že jsme si pořídili domácí myšilovku "Týnu" milou mourovatou kočičku. Byla moc hodná ale pak se v ní asi ozvaly divoké pudy o Týnu jsme přišli, celá rodina smutnila a po krátké době jsme si uvědomili, že bez kočiček nemůžeme být. Tak jsme se rozhodli pro chov ušlechtilých kočiček, které budou v domácím prostředí a nebude jim tak hrozit, že přijdou o život vinou jiných lidí.

Do našeho života vstoupily Britky
Po zvážení všech pro a proti vyhrály Britky pro svou milou povahu, inteligenci a přirozenost. Pečlivě jsme vybírali mezi chovateli na přání dětí pěknou krémovou kočičku až jsme jí objevili v Jirkově. Když jsme si pro ní jeli, měla ještě sestřičku modře želvovinovou s bílou, která nám na tolik učarovala, že jsme si přivezli domů obě dvě. Tak teď máme dvě britské kočičky, krémovou, Klaudie Petty Smith, CZ, které říkáme "Kelinko" a modře želvovinovou s bílou, Kleopatra Petty Smith, CZ, které říkáme "Ketynko". Jsou spolu vlastně od narození a je to nerozlučná dvojka. Spolu spí, jí a provádějí různé skopičiny. Obě milují hrátky s vodou, zejména když jim ji necháme téct z kohoutku. Obývají s námi celý domek kde se jim pro hraní hodí téměř všechno a nejvíce postele našich dětí.

Pro jejich uchovnění jsme začali jezdit na výstavy už od koťátek, kdy získaly vždy pěkné ohodnocení a i nominaci. V dospělosti byly na výstavách také úspěšné a tak velmi brzo získaly titul Championa a tím i trvalou chovnost.  Rozhodovali jsme se o pořízení kocoura, ale trochu se bojíme značkování a také neplánovaného krytí. Nechceme naše zvířátka někam odděleně zavírat do jednotlivých pokojů a také jim nechceme život zatěžovat různými prášky nebo injekcemi pro potlačení jejich přirozenosti a tak jsme zvolili možnost výběru chovných kocourů na krytí od jiných chovatelů, kteří jsou našimi známými, průběžně se navštěvujeme, jejich chov a kocoury známe a víme, že se jedná o slušné chovatele. Naše kočičky jsou s jejich službami spokojené a to je důležité.

V březnu 2003 naše základní organizace pořádala svojí výstavu v Plzni. Naše kočičky měly akorát koťátka, tak se výstavy nezúčastnily. Zato já jsem oba dva dny střídavě pomáhala při chodu výstavy nebo prohlížela vystavené kočičky. Při procházení výstavou mě chytla za srdce modrá britská kočička, která byla volná k prodeji. Váhala jsem, přeci jen třetí kočičku jsem se bála pořídit. Ale srdce zvítězilo, po domluvě s chovatelkou, paní Renatou Jägrovou, jsem si modrou  Umbrellu Zodiac, CZ nesla z výstavy domů. Umbrella, naše Sluníčko, je moc milá, pohodová kočička, trochu uzavřená, s odstupem k návštěvám a cizím lidem, ale o to víc vstřícnější k nám, domácím lidem. Když je klid a sedíme na gauči, přijde si sama pro pohlazení, podrbání a polaskání. Je zatím mladá, koťátka neměla, výstavní kariéra jí čeká. Více o Sluníčku se dovíte ve složce "kočky". 

A jak to bylo v výběrem a volbou názvu chovatelské stanice CAPO GATA,CZ
Když jsme si přivezli naše kočičky, krémovou Kelinku a trikinu Ketynku, domů a absolvovali úspěšně pár výstav,  přišel čas na vyplnění žádosti o registraci chovatelské stanice. Kdo někdy vymýšlel nějaký vhodný název, ať je to chovatelská stanice kočiček, firma, restaurace a cokoliv jiného podobného, ví, že dát dohromady název pěkný, výstižný a trefný není vždy jednoduché. Také my jsme si lámali hlavy nad pěkným názvem. Na čas se toto téma stalo oblíbené při různých návštěvách a příležitostech. Rozhodující bylo zvolit, zda se bude naše, nově vznikající stanice jmenovat po místě bydliště, nějakým spojením jmen zakládajících kočiček, nějak zvučně anglicky nebo jak.  Tak jsme vybírali, probírali, navrhovali a diskutovali a pořád to nebylo to pravé, co by se nám všem úplně líbilo.

Až jsem jednou při čtení různých zvířátkových a kočičkových časopisů narazila na zajímavý článek o nejjižnějším výběžku na ostrově Kypr, jménem CAPO GATA  kde se nachází ženský klášter, ve kterém žije přes sto kočiček. Jsou zde milovány, chráněny a ochraňovány.  Článek byl v jednom dřívějším vydání časopisu naše KOČKY a docela mi zaujal. A po jeho přečtení se začal pomalu rýsovat název naší chovatelské stanice. Ano, název CAPO GATA  se mi líbil,   rodina a široké okolí sice zkraje kroutili hlavami, ale když jsem jim článek ukázala, uznali, že to není špatné. Zní to docela hezky, alespoň mě  Capo Gata zní hezky a hlavně má název vztah ke kočičkám. Není to jen tak obyčejná vymyšlenost. Pak mi do toho začal mluvit kolega z práce, který se zajímá o různé jazyky, a ten začal pochybovat o správnosti výrazu. Tak jsem hledala dál nějaké informace o Kypru, jak to teda je a jestli je vůbec pravdivé to povídání  o kočičkách na Kypru. Hledala jsem v mapách a encyklopediích a nic jsem najít nemohla. Pak jsem hledala na internetu až jsem systémem pokusů a omylů objevila „Českou čítanku“ od Kryštofa Haranta a tam povídání, které mi moc potěšilo. Našla jsem to, co jsem hledala. Takže, abyste nemuseli hledat jako já, ocituji Vám zde jeho vyprávění o Kypru:

Kryštof Harant

Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a Sv. Kateřiny v Pusté Arábii.  

Předmluva k vydání z r. 1854 

První díl cesty z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské a dále až do Egypta, potom na horu Sinai, Oreb a sv. panny Kateřiny, v pusté Arabii ležící, kterou jsem s pomocí pána boha všemohoucího já Kryštof Harant z Polžic a z Bezdružic na Pecce atd., Římského císaře Jeho Milostí rada a komorník, šťastně vykonal.

Kapitola 9.

O plavení se od ostrovu Kandie až k ostrovu Cypru. 

Dne 17. měsíce srpna neviděli jsme nic než nebe a moře, a však byl dobrý vítr, tak že jsme rychle až do rána 18. dne téhož měsíce, tj. do úterka jeli. Toho dne již viděli jsme po levé straně ostrov Cyprus, a tu se vítr utišil. Potom před polednem počal dobře a silně váti, že jsme za jednu hodinu deset mil vlaských ujeli. A když naposledy čím dále tím více větru přibývalo, obával se patron z tak prudkého jeho hnání nebezpečenství, a rozkázal velkou plachtu i jiné tři malé spustiti, však předce jsme mírně jeli a k ostrovu se přibližovali, až i jeho dosáhli. Tu majíce jej po levé ruce, vedlé něho jsme jeli, a na jednom místě nedaleko od moře stavení   jakéhosi pustého kláštera viděli, o němž nám toto povídali, že před lety, dokud jsou v tom klášteře mniši bydleli, vůkol toho kláštera bývalo veliké množství hadův a žížal rozličných, kteréž lidem překážely a nemnoho se tu zastaviti daly. Z té příčiny chovali mniši mnoho koček, kteréž k tomu učili a vedli, že je každého dne ráno z kláštera vypouštívali, a na myslivost těch žížal vysílali, kteréž ony lapaly a dávily, však žádné nejedly. Aby pak ty kočky své vychování měly, vždycky o poledni na jeden k tomu nařízený zvonec pro samé svolání jich zvonívali, ten jakž kočky uslyšely, do kláštera se sběhly, a tu jim jísti dali, potom zas k té práci se rozběhly, a tím spůsobem i večer svolávány bývaly, tak že se mniši za čas tu zdržeti mohli. A však naposledy mezi ty mnichy mor přišel, někteří kladou tu příčinu, že by ty kočky od těch hadův nakaženy byly, od nichž i mniši se nakazili, že na větším díle pomřeli, a ostatek jich pryč ujelo, kláštera pustého zanechavše, kterýchž tak až podnes zůstává. Ten klášter rozuměti jest, že jest byl bohatý, a sloul sv. Mikuláše, mniši v něm byli řádu sv. Basilia. Protož to místo a krajina okolo toho kláštera od těch koček slove až podnes Capogatte. 

Velkou radost jsem měla, když jsem v časopise naše KOČKY v červencovém vydání objevila článek, který se Kypru také týká (protože ten starý časopis naše KOČKY jsem ztratila). Článek se jmenoval " Najkrásnější kočky na světě žijí na Kypru", autorkou je paní Irena Páleníčková a pro ty, kteří nemají možnost časopis získat, dovoluji si část článku ocitovat:

Kočičí klášter na Kypru je jen jeden. Možná nejen na Kypru, možná i na celém světě. Toto poutní místo příznivců koček leží na Akrotiri, nejjižnějším poloostrově Kypru. Místní ženský klášter Agios Nikolaos of the Cats (klášter svatého Mikuláše koček) má své jméno právem, žije v něm určitě přes sto koček. Nejjižnější cíp téhož poloostrova a zároveň i nejjižnější bod Kypru se pak samozřejmě jmenuje Capo Gata (Mys koček). Pověst vypráví, že ve 4. století uhodilo na ostrově výjimečné sucho, které trvalo třicet let. Po celém Kypru se abnormálně rozmnožili hadi, především Akrotiri. Tehdejší správce Kypru nechal pochytat tisíce koček a přikázal jim hady vyhubit. Zdali starověké kočky byly poslušnější než dnešní a do hadů se pustily, pověst neříká. Klášter, v němž dnes žijí, založila matka Konstantina Velikého jako dík za to, že nedaleko odsud vyvázla z bouře. Po rekonstrukci kláštera v 18. století zde sídlili mniši. Kdy se sem přistěhovaly kočky, kroniky neuvádějí. Současné lidské obyvatelky kláštera, jeptišky, jsou nenápadné, šedivě oblečené a před fotoaparátem utíkají. Kočky jsou suverénní, mají všechny barvy a fotoaparát jim může být ukradený. Klášter je jejich. Provoněly ho svou vyzývavou vůní dokonale. Je s podivem, jak kámen může nasát kočičí vůni. Kočky polehávají ve stínu arkád, popelí se v květinových záhonech, brousí si drápky na palmách, pobíhají po střechách, zabraly si kamenná sedátka, balancují ne žebřících a zcela neslušně se milují přímo před dveřmi do cel svých cnostných paniček. Je vidět, že jsou svědomité. Zatímco lidé se starají o údržbu kláštera, ony si vzaly na starost zajišťování dostatečně velké kočičí populace.  Bez jejich přičinlivé práce by jejich dvounozí obdivovatelé přišli o své poutní místo. V kočičím klášteře se nemusejí házet peníze do kostelní pokladničky, jeptišky určitě dají přednost balení kočičího krmení.   

Tak je vidět, že informace se trochu rozchází, nicméně "na každém šprochu, pravdy trochu".   Kočičky na Kypru žily, možná i žijí dodnes, a místo se tak  jmenuje.

Líbilo se mi na tom všem, že je zde patrná vazba ke kočičkám a po zvážení všeho a probrání s rodinou a se všemi možnými známými zvítězil název CAPO GATA. Napsali jsme tento název jako první do žádosti a doufali, že bude vybrán a zaregistrován. Zřejmě byl mezi ostatními opravdu ojedinělý a byli jsme rádi, když nám přišlo od Hlavní plemenné knihy potvrzení našeho favoritního názvu CAPO GATA s příponou CZ, samozřejmě, aby každý věděl, odkud jsme.

Doufám, že jsem Vás trochou historie neunavila a neotrávila, ale naopak pobavila a teď i víte, proč budou mít koťátka od nás „příjmení“ CAPO GATA CZ.

Závěrem
Pokud se Vám naše stránky a hlavně kočičky líbí a uvažujete o pořízení nějakého toho kočičího miláčka, nebo se chcete pouze informovat či podívat, ráda Vás uvítám v naší kočičí domácnosti. Můžete přijít na nezávaznou návštěvu kdykoli po předchozí domluvě.